O temnotě ... cca rok a půl staré, už mírně posunuté, ale stojí za to si ho připomínat
Podívat se na temné stránky, které ve mě jsou. Kálí. Nebát se jich, podívat se na ně. A přijmout je, se soucitem, obejmout je. Nejezdit někam s nadějí, že tam „někoho“ potkám. Potkala jsem ho už. Potkala jsem sebe. Zůstaň u sebe, poznej sebe a pak se dotkneš nebe. Dotkni se té bolesti, obejmi ji, zůstaň s ní. Buď s ní. Co ti chce ukázat? Naučit? Nenech se rozhodit okolím, jdi si za svým, zůstaň u toho. Víš, že je to správná cesta. Neutíkej před temnotou, kterou tam uvidíš, ale neztotožňuj se s ní. Ani s ničím jiným. Jenom to pozoruj a dovol si to prožívat. Procházíš transformací, a to je dobře. Všechno směřuje sem ... Budou snahy, které tě budou chtít z cesty odvést, zlomit tě ... Potřebuješ oporu, podporu, hledala jsi ji v okolí, ale to ti ji dát nemůže, protože samo ji nemá. Nehledej to tam. Hledej to v sobě. Tenký hlásek, víra, láska, naděje, srdce, i když teď bolavé, ti ukazuje směr a cestu. Nenech se rozhodit, i když to bolí. Na co myslíš, se děje. Mysli na sebe, že si zasloužíš lásku, zasloužíš si k sobě přitáhnout lásku a pochopení, ne faleš a neporozumění, jak se to děje teď, protože teď na to myslíš. Snažila ses pomoci ostatním, ale přitom jsi tím vlastně zakrývala svoji touhu pomoci sobě. Nevyčítej si, žes to nezvládla ... Možná, šes to „vyřešila“ ani o tom nevíš, prostě jenom tím, že to přijímáš a nebojuješ s tím. Nebojuj už se svou bolestí, obejmi ji, ukazuje ti cestu. Buď s ní a vyléči ji tím, ona ti dává oporu a podporu. Pamatuj, že strach se nebojí. Pomáhá. Je tam, kde je ho potřeba. Nemoc není strašná. Chce jenom přijetí a uznání, že je a že pomáhá. Osud je takový jaký si ho uděláme, odráží to, jak se na něj díváme. Neuvěřitelné. Díky a znovu díky. Pokora, přijetí, důležitá slova. Projev. „Musím“ jim to dát najevo, ne proto, že chci, aby se mnou sdíleli moje utrpení, ale proto, abychom každý uviděli to svoje a mohli s tím něco dělat. Jsem jenom nástrojem. A díky za to uchopení tímto směrem.