neděle 12.10.2014
jedno malé sdílení velkého prožitku cca 10 dní zpět, který TEĎ je třeba připomenout ...
v klášteře, kde žila sv. Rita ... kamenné zdi si zřejmě leccos pamatují, toulám se za anglicky mluvící skupinou, na kterou jsem tu "náhodou" narazila a tak tedy můžu aspoň trošku vyslechnout z toho, co o tom místě vyprávějí ... tady je prostor, kde zalévala révu, hm, tady se jí na čele objevila rána po trnové koruně, kterou měla až do smrti, ahá, tady je možnost vidět její snubní prsten a tady je komůrka, ve které žila, poslední 4 roky života pouze z eucharistie a kde také zemřela, chm ... miniaturní místnost, zamřížovaná, je vidět (teď) krásně malovaná truhla, ve které ležela ... ok, něco mi říká, "tady je dobré pobýt, tady je to místo" ... do předvčerejška se nic tak zvláštního se vlastně ta této pouti nedělo (až do odchodu z drahého hotelu - jediného v tom místě - a uvědomění "tak tady začíná pouť" ... totální spolehnutí se na Boha .. výstup v totálním dešti na kopec, kde Rita trávila často na modlitbách "já tam nechci jít, já chci být normální" ... ne, musela jsem ... a další a další "minidary a minizázraky" předchozího dne ve vesničce, kde se narodila a žila dokud žil manžel a děti ... putování v její přítomnosti ... myslela jsem, že už víc snad ani nejde zažít, že "to" byl ten vrchol ...) ... toulám se za skupinou, vracím se po trase, předběhnou mě i italové, zdržuji se, nikam nespěchám, není kam, autobus zpět do Assisi jede až za dost hodně minut ...jdu se znovu podívat na prsten a rakev, už je zhasnuto, prohlídka asi skončila, ševel hlasů návštěvníků utichnul, zvuky fotoaparátů už také nejsou slyšet, asi bych měla jít? ... v tom přichází řádová sestra, spolu s italsky mluvící rodinou, stojím, jsem tu, ani nedutám ... začíná se "něco" dít .. sestra přistupuje k mříži a ... otevírá! ... otevírá prostor, ve kterém žila svatá, moje patronka, za kterou jsem přijela! ... srdce začíná bušit, vím, že můžu vstoupit ... čekám ale, rodina se vejde k truhle tak akorát, klečí, modlí se, v italském zvyku truhlu líbají, prosí, matka rodu pláče ... emotivní scéna, která se mě ale jakoby nedotýká ... stojím v němém ustrnutí ... vím, že budu mít čas vstoupit ... muž s dítětem vychází ... vcházím .. poklekám ... dotýkám se truhly ... žádné plány, žádná očekávání .. překvapivá reakce .. silný dotek, vnitřní dotek, bolest na srdci, propojení, vnitřní hlas, rada, sdílení, hluboká modlitba, čas zmizel ... probuzení ...vycházím ven ještě jako omámená, má duše stále klesá na kolena, vkládám sestře do rukou po vzoru děkujících přede mnou papírový peníz, ona mi podává ruku, díváme se do očí, je cítit boží přítomnost, láska mezi neznámými lidmi ... Gracie ... dojetí ... odcházím jak ve snách z toho prostoru dotčená nečekaným vnitřním prožitkem, vycházím na slunce, dívám se na růže, které byly vypěstovány podle legendy z té, kterou si nechala nemocná Rita donést ze zahrady v lednu ... a přichází další, resp. uvolňuje se ta reálná reakce ... slzy, které tečou odněkud hodně zevnitř, nevíte odkud přicházejí, ale jsou tam, nemají žádnou vazbu na nic konkrétního, není pod nimi žádný podtext, jenom prostě tečou a tečou a tečou ... nohy se mi podlomily, sedím na schodech, po kterých už prošlo tolik a tolik duší ... jakoby zdáli slyším klíč .. zamykají vstupní bránu ... něco mě zvedne a se slzami v očích žádám aby mi ještě otevřeli .. dostávám se do "normálního" světa, který se proměnil .... aspoň pro tuhle chvíli, pro tento okamžik, byl, je, jiný... klidný, vlídný se vším všudy, bezpečný ať se děje co se děje ... v tom přichází pochybnost ... v duchu slyším "mohla jsi tam zůstat" ... "ale co autobus, zamčeli by mě tam, nestihla bych to" ... "mohla jsi tam zůstat .. další skupina ... další otevření ... další autobus .. neboj" ... dobrá, tak třeba příště zůstanu dýl ...