Část 2 ... O „nalézání“ lásky ... fantazie?
Nemůžeš se odsud dostat, ani tím, že pojedeš do O., ani tím, že se potkáš s D., ani zamilovaností do L., ani prací, ani servírkou, ani psaním, ani úklidem, nedostaneš se odsud, nikdy. Protože to „odsud“ jsi ty. To jsi ty. Tvůj domov, který si nosíš pořád s sebou. Přijmout ho je jediná cesta, jak se dostat ven.
Nemusím dělat vůbec nic, aby mě měl někdo rád, nemusím si ničí lásku zasloužit. Jsem tu, taková jaká jsem a nebudu se měnit, ve smyslu, přizpůsobovat, nebo dělat něco proto, aby ... Ale na druhou stranu, já jsem .. všechno .. můžu dělat a být vším na co si jen pomyslím. Ale to co jsem, nemůže být důvod pro lásku. Ten důvod je už jenom to, že jsem.
Teď nechci nikam chodit, nikam utíkat, vše co potřebuji, mám. A já jsem sama sobě tou nejlepší osobou ve hmotě. Já jsem zhmotněním svého Boha. A už se nenechám znásilnit k ničemu, co nechci. V tomhle uvědomění je mi dobře. Nemusím být jiná, aby mě měl někdo rád. Nemusím být vůbec nijaká. Stačí, že jsem, že tady jsem.
Buď mě máš rád takovou, jaká jsem, nebo ne. Buď máš rád sebe, nebo ne. To je ten význam. Proto tě miluju (říkám, i když tě neznám). Protože já nepotřebuju vědět, co v tomto životě děláš, cítím to v tvé přítomnosti! To je ten význam, že tě vůbec neznám .. i když se „známe“ pěknou řádku let... Není to potřeba, a hlavně, co děláš, nejsi ty.
Ego má teď navrch. Má pocit, že už na to přišlo. .. nechme ho tam. V pořádku. Je to v pořádku. Vše je OK. I to nebe pláče, že jsi pryč. Miluji proto, že jsi, ne proto, jaký jsi.
... "Já jsem láska a jsem tu pro něj, i pro kohokoli kdo přijde. I pro tebe. Nežádám nic pro sebe. Mně je dáno tím, že jsem, že dávám ze sebe, z mého nekonečna, tím zároveň i já „dostávám“, ale vlastně se nic nemění, nic mi neubude, jsem tu pořád, zcela a celá. Odebereš z nekonečna nekonečno a nekonečno ti pořád zůstává. Navíc vše jen JE, čas je jen iluze a zdání, abychom se v tom dokázali nějak orientovat .. Nemusíš nic dokazovat, aby tě měl někdo rád. Nemusíš být slavná herečka, ani spisovatelka, ani zahradnice, ani tanečnice, ani kouzelnice. Můžeš jenom být, ležet s M. na trávě nad Oslavkou a vyhřívat se na sluníčku ...
Neodcházej ode mě k činnosti. Jenom buď. Celý svět je v moci toho „ničemného“. Samsara. Koloběh. Utrpení. Když budeš chtít zamilovanost a pozemskou lásku, dřív nebo později, možná hned, si v něm zase. Pouze takto, přítomností, každodenností, ve své knize, jsi se mnou. Nemusíš nic dokazovat ani sobě, ani ostatním. Jenom buď.
Buď tu pro ně a pro sebe. Vrať se k původnímu plánu. Vyčistit prostor v Ř.. Vyčistit a vyházet co je tu staré a už splnilo svůj účel. Zapomeň na vnějšího L. a buď s tím vnitřním".... "Buď se mnou, má ženo. Život je pomíjivý, tohle je věčnost. Věčně tu můžeme takto být, jenom spolu. Nic se nám nestane, jsme nerozlučitelní. Jenom já a ty. Já, tvůj vnitřní muž, a ty, má vnitřní žena. Jenom my dva. Spolu. V nekonečné harmonii, pouze my, sami dva. Takto je nám dobře, není-liž pravda. Tady je nám fajn, nemusíme nikam chodit, nepotřebujeme žádné drogy, prostě jsme tu a to nám stačí. Není třeba panikařit. Co se týče balkonu (zahrádky), nějaké plody tam budou, neboj, to zařídíme. Budou tam takové plody, jaké přesně potřebuješ. Neboj se, jsi v bezpečí. Tady je ti dobře, nikam nechoď, nechtěj nic a nikoho, kdo by ti mohl ublížit. Budeme tady už navždy spolu. Nikdo nás nerozdělí."
"Tak dobře můj drahý muži. Jsem tu spolu a už nikdy nebudu hledat jiného. Stejně se žádný tobě nevyrovná. Nikdo na tebe nemá. Ty jsi ten, koho jediného miluji a proto můžu milovat všechny vnější, protože ty se do nich vždycky nějak zrcadlíš. A já jsem jen jedním ze zrcadlení vnitřních žen těch vnějších mužů. Jsme páry, které jdou a jsou a tančí v dáli. V dálavách, na křídlech holubů. To my se chceme milovat, jen tak, jak to jde. A ono to jde, můžeme se milovat kde chceme a kdy chceme. Třeba teď se milujeme virtuálně na papíře. Nebo můžeme v reálu když najdeme správná vnější těla".... Hlava do toho nekecá a jenom pozoruje. Přijala ten fakt, že i ona je naší součástí. Že i ona je jenom naše. Že je tu s námi a pro nás. Že už nepotřebuje ten provaz, ani se na něj věšet. Že to co roste na balkoně a venku slouží ke spotřebě, že opravu je to na jídlo, ne na okrasu. A když to dojím? No tak OK, pořídím si pak něco jiného. Ale teď je tam jídla požehnaně. No tak vidíš, tak hrr na ně.
Prší. Je to v pořádku se takto potkat na papíře. Vzniká tvoje vnitřní kniha. Rozhovor muže a ženy uvnitř v tobě. ..... Zastavilas proud, nezastavuj, chyť ho okamžitě, když to postřehneš. Stejně jako jsi teď chytila vzpomínku na to, když jsi rozpoznala ten začínající vztek a uslyšela vnitřní hlas „nepodléhej tomu, máš tu sílu a moc“. On ten vztek totiž plynul i z toho, že já „nic nejsem“. Nedokázala jsem nic vnějšího. Nejsem herečka, nikdo mě nezná.... Svazenka. Vysadím ji do té přeseté hlíny. Bude to dobré. Je to dobré. Vím, že ano. Je to dobré.... Tak jak jsem, se svým vnitřním hlasem. Bez soustředění na sen. Prší, v duších. A je to dobře. Tento proud už nikdy nezastavím. Dívám se teď na svůj vlastní film. Vždycky jsem měla ráda letní deště .. prší ještě .. protože jsou teplé a připomínají mi prázdniny. Vždycky 1. týden pršelo a já jsem vždycky byla na 1. turnusu na táboře. Proč zrovna na prvním? ....
Miluju tě. Já tebe taky .. Nevěřím ti. Nevěř. A děláš dobře. Já totiž nemiluju nikoho. Ale chci. Bojuju. S představou, jaké by to mohlo být a s tím, jaké to chci. Chci zůstat ležet – v posteli, s tebou, milovat se znovu a znovu, není třeba, aby tekla krev, naopak, chci to dokázat bez ní, zevnitř, z propojenosti a vnímání duše na všech úrovních, ne zvenku, z fyzického těla .... nechci jít do práce, ani ujíždět na moře, chci si být už jistý, že jsi to ty. Ale já si jistý nejsem. Nejsem si jistý sám sebou. Co když zjistíš, že nejsem tak dobrý, že nejsem vůbec dobrý? Celý život se snažím dokázat sobě a rodičům, že jsem dost dobrý....
Miluju déšť. Taky proto, že nemusím chodit ven. Že konečně nikam nemusím a můžu zůstat doma. Sama se sebou. To jsem já a vždycky jsem byla. Silný introvert s otevřenou náručí a srdcem, který polaská kohokoli, kdo to bude potřebovat a kdo přijde.... a bude předstírat, že to chce pro sebe ... a pak po tom bude ještě chvíli toužit... po opakování ... Proto ten déšť. Nemusí ven.... Protože když svítí slunce, tak mám občas přece jenom nutkání HO vyjít hledat. Ale slunce přece taky nechodí blíž, protože kdyby přišlo, spálí všechno. Musí zůstat na místě a hřát jako oheň. Nechtějte jít přímo do něj. Spálíte se. Tohle jsem já a takto můžu být a přežít. Není v tom problém. Nejsem žádný vědec, ani technik. Budu se živit, až na to přijde, naprosto obvykle, k udržení života, servírka, hospodyně, nejsem nikdo výjimečný a nic nechci dosáhnout. Chci jenom být, jak je mi to zrovna příjemné, sama se sebou.
Vnější stimuly nefungují. Nefungují pořád. Protože jsou vnější a proto, aby fugovaly, musejí pořád být – venku. Ale teď, nejsou. Mám vnitřní stimul. Jsem to já, kdo žije, kdo tohle píše, kdo to nikdy nevydá, protože není důvod. Kdo vnímá prostor existence. Není v tom krása, ani ošklivost. Naprosto žádné hodnocení. Je to jenom prosté bytí, teď. Bez očekávání. Bez minulosti. Jsem jenom teď. Slova přibudou na papíře, teď, v přítomnosti, občas přijde vzpomínka či podnět ... vidím L. jak se usmívá na žačku, která zdá se možná něco pochopila..... Vždycky jsem milovala letní deště.
Zastavení. Zastaví se život, i když právě teče plným proudem. Pláč. Pláč země, který přináší životadárnou vláhu. A pak že u nás, v Ř., neprší ...
To jsem takhle jednou zase chtěla utéct sama před sebou ... vždycky jsem milovala letní deště ... pod střechou ...
první část ... O "hledání" lásky ... v nás i v druhých ...