Jestli ono to náhodou pro celek není lepší, když je člověk trošku sobec .... Prý kdyby tu byli všichni tak upřímní jako já, tak bychom tu všeci zomreli. Možná ne. Možná to nebyla ještě ta správná upřímnost.  Možná, že je ještě jiná – rovnou říct co chci a být v pohodě s odpovědí – ok, dáš, fajn, ok, nedáš, taky fajn, v pohodě. Já to chci a jdu si to – OTEVRENE , SOBECKY – najít jinam … a to taky znamená, že když po mě někdo něco chce a já mu to nechci dát (nebo nemůžu!), no tak to je taky v pohodě – i pro mě, i pro něj … jasně, musíme si pomáhat … ale kde je psáno, že zrovna já musím pomoct zrovna tomuto člověku? a proč by mu nemohl pomoct někdo jiný? Ten, pro koho...

Proč se snažíme ZBAVIT závislosti? Když závislost vyjadřuje život sám? JSME závislí .. na vodě, na vzduchu, na potravě ... na spánku ... zkuste 2 dny nespat, stejně vás to přemůže, potřebujete odpočinek, potřebujte doplnit ENERGII ... v různých formách, ale vždy je to energie .. nemusí to být hmotná potrava, ale pořád je to energie ... pořád je tu vzduch, který dýcháme ... naše tělo JE závislé .. nejde to bez okolního světa.. odmítání závislosti, chtít zbavit se závisloti jenom vypovídá o nepřijetí .. o neustálé snaze vyčlenit se z celku .. ale my jsme celek, vše je celek .. a my nejsme odděleni od celku ... my jsme VZÁ-JEMNĚ závislí! .. hurá, jupí, sláváááá :-))) ... a proč...

Jsme jedním vtělením jednoho Boha .. cesta k němu vede jenom skrze Ježíše Krista .. souhlasíte? OK .. nesouhlasíte? .. a když napíšu, že je to "jenom" symbol .. že ve významu Ježíše Krista pro naše zeměpisné šířky se značí vtělení Boha do lidské podoby? že my všichni jsme součástí Boha? že my všichni tvoříme "tělo Kristovo"? že význam toho, že jedině skrze Ježíše Krista se můžeme dostat k Bohu a dojít "spásy" může tkvět v tom, že si uvědomíme toto stvoření, tuto "věc", že my v sobě máme částečku Boha .. a že se S NÍ zase propojíme? .. že v sestoupení Boha na Zem v podobě Ježíše Krista byl ukryt symbol, obrovské znamení ... že my jsme Bůh, ale všichni dohromady, ne každý zvlášť ... že...

VAROVÁNÍ: tento text hovoří převážně o vylučování tuhých látek z těla, o záchodech a tak ...kdo má potíže se zácpou, tlustým střevem či bolestmi v podbřišku, které mohou souviset s vyprazdňováním, resp. nevyprazdňováním, a chce je nemít ... prosím vstupte ...    možná to není ani tak vhled, jako něco, k čemu mě "donutila" vlastní zkušenost...   úvod a shrnutí ..   zkuste udělat malý test ... poté, co byste už odešli ze záchodu, zkuste ještě přičupnout nad zem (dejte si samozřejmě něco pod sebe :-) ) jako byste byli na tureckém záchodě, mějte narovnaná záda, aby mohla energie krásně proudit, a zkuste to ještě ... vyšlo z vás ještě...

když po dlouhé době otevřete bránu ... částečně úvaha, částečně sdílení, částečně fantazie .. prostě jeden takový volný text plný různých částí, zvratů a paralel ... nebo taky blábolů ...   Bylo to na konci roku 2010, kdy se mi do rukou dostala Umělcova cesta. Kniha s podtitulem „duchovní cestou k vyšší kreativitě“ ... tak jo, zkusím to, co už, žít mě moc nebaví, v podstatě mám všechno, co jsem chtěla, ale radost jaksi chybí ... jedním z doporučení v rámci této knihy a 3měsíčního „programu“ na znovunalezení „vnitřního umělce“ bylo také pravidelné ranní psaní tzv. ranních stránek – 3 stránky textu, který necháte volně vyplynout ... hlavně nehodnotit a dovolit...

Nemůžeš se odsud dostat, ani tím, že pojedeš do O., ani tím, že se potkáš s D., ani zamilovaností do L., ani prací, ani servírkou, ani psaním, ani úklidem, nedostaneš se odsud, nikdy. Protože to „odsud“ jsi ty. To jsi ty. Tvůj domov, který si nosíš pořád s sebou. Přijmout ho je jediná cesta, jak se dostat ven. Nemusím dělat vůbec nic, aby mě měl někdo rád, nemusím si ničí lásku zasloužit. Jsem tu, taková jaká jsem a nebudu se měnit, ve smyslu, přizpůsobovat, nebo dělat něco proto, aby ... Ale na druhou stranu, já jsem .. všechno .. můžu dělat a být vším na co si jen pomyslím. Ale to co jsem, nemůže být důvod pro lásku. Ten důvod je už jenom to, že jsem. Teď nechci nikam...

POE. Pochopila jsem to. Nemůžu odsud odejít. Musím tu zůstat. Jako prokletá princezna ve věži. Nemůžu odejít, můžu se o to snažit, ale nikdy odsud neodejdu. Mým úkolem je nedělat nic a čekat na záchranu. Já sama sebe nezachráním. Ne činy. Ale tím čekáním. Přijetím svého místa. Které je tady. Nedělat nic, jen sedět a mlčet. A čekat na prince, který možná nikdy nepřijde, možná proto, že o mě neví a nebude vědět. Ale to je můj úkol. Pochopila jsem to. Mohla bych se naučit lyžovat, ale jak dlouho by mi to trvalo. A dokázala bych někdy udělat tak skvostný oblouček, aby sis jednou řekl – jo, vybral jsem si správně? Musím tu sedět a čekat na prince, který mě bude chtít. Teď. Celou. Takovou jaká...

BÝT spolu. Jenom spolu být. A třeba se dívat na západ slunce, jak to dělají zamilovaní. Proč to dělají? Cítí lásku, blízkost Boha ... vidí mě ve východu slunce, stromu ... potkala jsi člověka, anděla, přišel ti něco ukázat, co se skrývá ve tvém srdci, po čem skutečně touží tvé SRDCE .. ... Vždy reaguji na přímé touhy, které jsou v srdci. Říkat si můžeš co chceš, to jsou jenom slova, která vytvářejí i tu vaši realitu, slova tvoří i iluze, slova se zhmotňují, myšlenky, ale co je v srdci, to tvořím já spolu s vámi to je skutečné, to je reálné a tam je království. Všichni ho nesete ve svém srdci.  Jak byste chtěli, aby vypadal svět, skutečně, jak byste chtěli žít?...

Podívat se na temné stránky, které ve mě jsou. Kálí. Nebát se jich, podívat se na ně. A přijmout je, se soucitem, obejmout je. Nejezdit někam s nadějí, že tam „někoho“ potkám.  Potkala jsem ho už. Potkala jsem sebe. Zůstaň u sebe, poznej sebe a pak se dotkneš nebe. Dotkni se té bolesti, obejmi ji, zůstaň s ní. Buď s ní. Co ti chce ukázat? Naučit? Nenech se rozhodit okolím, jdi si za svým, zůstaň u toho. Víš, že je to správná cesta. Neutíkej před temnotou, kterou tam uvidíš, ale neztotožňuj se s ní. Ani s ničím jiným. Jenom to pozoruj a dovol si to prožívat. Procházíš transformací, a to je dobře. Všechno směřuje sem ... Budou snahy, které tě budou chtít z cesty odvést, zlomit tě...

Vhled o boji a "návratech" .. k přírodě, k sobě, k duši .. a skutečně se VRACÍME?? .. nebo je to prostě součástí vývoje .. tento text vznikl spontánně dnes ráno - vlastně už včera po probuzení .. napsal se sám .. když jsem večer předtím uvažovala a plánovala svoji eko zahrádku na balkoně a přicházelo mi "návrat k přírodě, k přirozenému způsobu" ... a při zapisování sem na stránky o den později se nějak sám zase doplnil o další osvětlující části :-) "Návrat k přírodě" - ale není to návrat tam, kde už jsme byli - nevstoupíš dvakrát do téže řeky - protože řeka se neustále mění - čili nemá podle mě smysl chtít se někam vrátit, ale .. jak to nazvat že .. máme pro to vůbec slovo? někdo...