9.11.2011 Milované duše na cestě, milovaní hledající a nacházející,
Cítím, že je čas napsat pár slov, pár slov vycházejících z mých vlastních zkušeností, z mého vlastního života. Víte, že zde moc nepřispívám, píši, až když cítím, že je potřeba něco zdůraznit a někde řekněme, trošku přitlačit :o).
Ráda bych napsala pár slov k tomu, co se vlastně po nás v této době chce. Pár slov o tom kdo jsme a proč tady jsme a také o tom co to vlastně ono tolik zmiňované duchovno je.
Před pár lety jsem pojem duchovno vnímala velmi zkresleně. Přitahovaly mně "nadpřirozené věci" ať už to bylo kyvadlo, karty nebo energie. Přitahoval mně tento jiný svět. Chtěla jsem v něm být. Nevěděla jsem, co za tím vším je tou pravou podstatou, která mně tolik táhne, ale šla jsem.
Udělala jsem si kurz práce s kyvadlem, absolvovala jsem seminář tarotu, automatické kresby, prošla zasvěceními do energií a padla parádně na hubu….omlouvám se za to slovo, ale skutečně to tak bylo.
Já, ač velmi opatrná ve svém konání, jsem najednou byla ve stavu zmatenosti a nepochopení toho, co se mi vlastně v životě děje. Jenže, já právě tuto zkušenost potřebovala a proto jsem ji dostala a z celého srdce za tento pád děkuji, protože právě ta bolest mně posunula k pravdě.
Nejsem z lidí, kteří chtějí dobrovolně trpět. Mám v sobě neuvěřitelně silnou touhu po harmonii, klidu a míru. A proto jsem začala hledat pravdu a odpovědi na dění v mém životě. Seděla jsem za stolem a prosila o pomoc. Bolelo to. Bořily se mi vztahy, v práci jsem byla nespokojená, s dětmi jsem se neustále dohadovala a zažívala stavy neuvěřitelného chaosu. A tak jsem zoufale volala a hledala záchranný kruh. A protože Vesmír skutečně vyslyší vše, oč žádáme a protože jsem skutečně chtěla nalézt cestu ven z tohoto začarovaného kruhu, pomoc přišla.
Přišla ve formě dalšího pádu-procitnutí, kdy jsem najednou uzřela obraz absolutního nepochopení toho, co to, to "růžové" duchovno vlastně je. Že to není vůbec houpání se v hladivých energiích lásky, koukání do oblak, či hledání vyjímečností a nadpřirozených schopností a že to vůbec není utíkání z reality k seminářům a setkáváním, ale že je to život v pravdě k sobě a ke všemu a všem okolo mne.
Takže jsem se ocitla na prahu naprostého zmatku a nepochopení. Tak jako mnozí jsem se domnívala, že zasvěcení a semináře to za mně všechno vyřeší. Že stačí stát se kanálem pro Reiki nebo Shamballu a Oni to ode mě všechno odnesou….prostě zlatý koráb, do kterého hodím všechen ten hnus z celého života a bude to….nic víc. Haha….jak naivní představa zbloudilé a hledající duše. A tak jsem začala rozhrnovat jednu iluzi za druhou. A bylo zapotřebí rychle zatočit kormidlem a změnit směr jízdy od sebe k sobě!!
Je důležité napsat, že já samozřejmě semináře ani zasvěcení neznevažuji. Mně samotné skutečně velmi pomohly v posunu k sobě, ale důležité je si uvědomit, že po opuštění takovéhoto setkání, je třeba tyto energie vnést do života. Neopouštět je, ale vnášet je krůček po krůčku do reality a svůj život začít měnit ve směru k lásce. K lásce ve vlastním bytí a žití a že je potřeba začít sám u sebe. Zejména pak probudit v sobě sebelásku, protože bez ní se nepohnu z místa. Pokud ji nemám, pak nemám co nabízet. Jak se pak mohu posunout k větší spokojenosti?
Světlo, světlo je to co nás přitahuje, máme ho v sobě hluboce zakódované a jdeme za ním. Proto jsem se tímto směrem vydala, přelouskala spousty knih, ale vůbec jsem si v daném čase neuvědomovala, že znát teorii je málo, hodně málo, neřku-li nic. Teorie je k ničemu, pokud ji nezačnete konečně žít.
A žít ji? To je to nejtěžší a je to právě to ONO, co jsme zde přišli vykonat. Přišli jsme zde začít žít, opravdově žít pravdu a lásku.
Pravdu žít, znamená konečně se podívat na sebe pravdivýma očima. Uvidět kým skutečně jsem. Že nejsem tím čím si myslím, že jsem, ale že i já jsem sobec, že jsem zlá, že v sobě cítím k některým věcem odpor, že se bojím, že neumím říkat pravdu, že se lituji, že beru ohledy na druhé a žiji jejich životy. Je třeba uvědomit si, že není náhoda, že má kolegyně je závistivá, nebo neuvěřitelně šťastná a mně to rozčiluje. Že všechny tyhle emoce a negativní pocity jsou tu jenom pro mě a jsou moje. Že tohle je to, čemu máme rozumět. Že není náhoda, že se partner na vás zlobí, že není náhoda, že vás děti neposlouchají, že není náhoda, že nemáte práci. Že mám-li potřebu někoho hodnotit a vůbec ho rozebírat, je ve mně problém ve vztahu k němu a k sobě a je tudíž můj.
Vše co se nám děje je sesláno k nám jako domácí úkol, jako dárek k rozbalení. Dárek, který nám posílá Vesmír skrze druhé k tomu, abychom ho rozbalili, nakoukli do něj a naložili s ním, tak, aby se z něj stal Dar…dar k pochopení a uzdravení té či oné situace.
Prostě žádné náhody neexistují!! Žádné přečtené slovo, či slyšené slovo není náhodné. Žádný náš krok není náhodný…vše je důmyslně vytvořená realita a ta je naše a pro nás.
A před ní nikdy a nikam neutečete. To nejde. Můžete před pravdou zakrývat oči, můžete dělat že ji nevidíte, můžete ji přehodit černým hadrem, ale ona tam stále je a bude tak dlouho, dokud ji v pravdě nepřijmete. Jen VY!! Vše je vaše realita a pokud si ji nezačnete uvědomovat a pracovat s ní, budete neustále padat nosem na beton a bude to bolet tak dlouho, dokud to sami budete chtít!
Je zde jediná cesta a tou je práce se sebou samým a vědomé žití v každém okamžiku.
Je čas začít pozorovat děje okolo vás. Ne občas…ne 1x týdně, ne jen na seminářích. To je málo a takto to nefunguje a fungovat nebude nikdy. Nikdo, skutečně nikdo to tady za vás neodmaká. Žádná jednorázová meditace neučiní zázraky a můžete si namlouvat cokoliv chcete.
Je to o neustálém vynakládání úsilí do sebeovládání, do sebekontroly a žití v přítomném okamžiku, Je to o neustálém skládání a hledání odpovědí na to, proč se mi děje právě to, co se mi děje. A pokud se vám nedaří pochopit proč, tak proste a odpovědi vždy přijdou, ale musíte je skutečně chtít i když budou zřejmě bolet. Je to nekonečná hra s emocemi, hra při které své emoce uzdravujete a skrze ně pomáháte sami sebe vidět v pravdě.
A pokud tak činíte, pak váš svět postupně všechny disharmonie, nepravdy a iluze začnou opouštět.
Je čas žít pravdu a být v pravdě k sobě samým.
Přiznat si, že mi vztah nefunguje, protože já ve skutečnosti vlastně nechci aby fungoval, protože žiji v iluzi, že někde jinde čeká třeba někdo lepší. Že se mi nechce vidět partnera, přítele, kolegu v pravdě, že se mi nechce přiznat si, že to co dělá je jen mým zrcadlem. A když si to uvědomím, pak učinit kroky ke změně a překročit svůj vlastní stín a tak dobrovolně jít s kůží na trh. Udělat krok a jít se naservírovat ve svých skutečných pocitech a říct a žít pravdu i kdybych se zdánlivě měla pokořit. A ono to bolí, skutečně to bolí, ale je to jediná věc která funguje. Jakmile se jednou "snížíte" problém se oslabí. Jakmile se naučíte mlčet když mlčet máte a říci slova pravdy i když bolí vás i druhého, to je cesta lásky a pravdy. Cesta žití v mysli a srdci jako malé čisté dítě plné důvěry a víry. Tak jak pravil Ježíš: "Buďte jako děti." Nesuďte, nehodnoťte, netvořte si dramata, hrejte si, radujte se, věřte, důvěřujte, žijte a Buďte!
Je vaše volba jak dlouho zůstanete za závoji a jak dlouho se budete schovávat a utíkat, ale nezapomeňte, že vaše duše tady moc chtěla přijít a ona věděla, že tohle, co zde nyní je, je velká příležitost k pochopení a k započetí skutečného žití. Nepromarněte ji, uchopte svůj život a každou jeho vteřinu za křehkou ručku a pomozte mu vyrůst do krásy, lásky a harmonie. Máte na to, všichni. Vy to víte, tak vykročte do té propasti, udělejte krok do neznáma. Věříte-li, změní se propast při prvním učiněném kroku v duhový most a ten vás povede. A tak to JE!
S láskou, úctou, vírou a požehnáním.
Vlaďka